Klára Mikulecká, 9.A

Soutěžní práce žáků druhého stupně na téma: Deník žáka sympaťáka/Deník žačky sympaťačky

Je prosinec a já se rozhodla vám napsat příběh jednoho chlapce, co se mnou před 20 lety chodil do školy ve Ždírci nad Doubravou. Byl to opravdu zajímavý člověk a já do dneška nepochopila, co se to tenkrát vlastně stalo. Tak teď pěkně od začátku. Den po dni.

Začátek prosince (už si přesně nepamatuji, který den)

Byla zima, padal sníh a já to v té době tenkrát neměla vůbec jednoduché. Přestěhovali jsme se totiž s mými rodiči z Prahy, a to bylo tenkrát velkoměsto, do malé vesničky, která se jmenovala Ždírec nad Doubravou. Že nevíte, kde to je? Tak to já taky tenkrát nevěděla. Byla to tenkrát pro mě obrovská změna. Nikoho jsem tam neznala a nikdo neznal mě. A to bylo tenkrát pro holku v tomhle věku nejhorší.

A tento den, ten si pamatuji přesně, byl to 5. prosinec

5. prosince jsem totiž šla poprvé do nové školy. Nechtělo se mi, ale co jsem měla dělat. Nadechla jsem se a šla. A dělo se přesně to, co jsem čekala. Všichni se tak nenápadně dívali a říkali si, co to tady je asi za holku. A náš učitel, na toho dodneška vzpomínám, jmenoval se Rejšek. Byl to asi jediný učitel, který mně v těch těžkých chvílích pomohl. Zazvonilo a teď byla ta chvilka, na kterou všichni čekali. Představil mě před třídou. Pak jsem si šla sednout, ale neuvěříte, co se mi tenkrát stalo. Sedla jsem si na židli a v tu chvíli se všichni začali smát. Moji milí spolužáci mi dali na židli lepidlo, samozřejmě jsem se přilepila. Rejšek jim dal tehdy poznámku, ale to mi tedy opravdu nepomohlo. Tak a to je asi všechno, co se 5. prosince vlastně událo.

Takhle to pokračovalo asi týden, dělali mi naschvály, dneska bych se tomu zasmála a řekla bych si, že to byli puberťáci, kteří neměli ještě o životě ani tušení.

Tyhle žertíky bych tenkrát ještě snesla, ale pak to už začalo přesahovat všechny meze. Začali mi krást svačinu, někdy i peníze, dokonce mi i několikrát podrazili nohy a já spadla. Nikdo mi nepomohl až na jednoho chlapce ze třídy. Jmenoval se Olda. S ním jsem si rozuměla moc dobře.

A tento den se to stalo - 10. prosinec

Byl pátek a já šla ze školy. Slyšela jsem za sebou kroky, ale nenapadlo mě, že by mě někdo mohl sledovat. Najednou mě někdo chytnul a začal mě dusit. O pár metrů dál čekal další chlap s autem. Hodili mě do kufru a ujeli. Byla jsem v šoku. Strašně jsem se bála. Asi za půl hodiny jsme zastavili. Otevřely se dveře a ozvalo se: „Pojď ven, vylez!“ Já samozřejmě poslechla. Byli tam 2 chlapi. Za chvíli mě zavřeli do nějakého sklepa. Tam jsem byla asi 2 dny.

Jak dobře počítám, teď následuje 13. prosinec

Nikdo se tam 2 dny neukázal. Až ten třetí den se najednou otevřely dveře. Jeden z těch chlapů ke mně přišel a přinesl mi kousek chleba a vodu. Já vykřikla: „Proč jste mě unesli, pusťte mě!“ Neodpověděl, jen mlčel. A po chvíli odešel. Já mezitím brečela a doufala, že mě někdo najde. Jako by mě někdo vyslyšel, najednou se otevřely dveře. A teď neuvěříte, kdo tam stál. Stál tam ten Olda, o kterém jsem vám říkala. Myslela jsem, že je to sen, ale najednou se ke mně rozběhl a začal mě utěšovat. Dlouho jsme tam nezůstali, báli jsme se, že se někdo vrátí. Vrátili jsme se spolu do Ždírce a já nevěděla, jak mu poděkovat.

A tohle je poslední den, o kterém vám budu vyprávět - 11. prosinec

Ráno 11. prosince jsem šla do školy a těšila jsem se, jak budu moci Oldovi poděkovat a zeptat se, jak je možné, že právě on mě našel. Zazvonilo a náš učitel Rejšek řekl: „ Milí žáci, chtěl bych vám oznámit, že Olda Novák se odstěhoval, bohužel se s vámi nestihl rozloučit, ale vzkazuje vám, že ho to moc mrzí, ale že to jinak nešlo.“ Byla jsem smutná, vždyť on mi zachránil život. Ale co jsem mohla dělat. A tak zůstal Olda navždy v mé paměti, bez ohledu na to, jak to tenkrát bylo. A to je konec příběhu, který vlastně zůstal tajemstvím, jak pro mě, tak pro vás.