Týden Jane Vágnerové aneb Našla se Dixina
Neděle 19. dubna
Jmenuji se Jane Vágnerová, již jeden rok si píšu deník. Přeji si psa, ale naši mi ho nechtějí koupit. Prý si ani nedovedu představit, co všechno by vyvedl. Dělal by loužičky, štěkal, rozházel všechny srovnané věci atd. atd.
Pondělí 20. dubna
Dnes se mi ve škole kamarádka svěřila, že ona psa dostane za týden k svátku. Psa jsem hrozně chtěla a bylo mi líto, že já psa mít nikdy nebudu.
Úterý 21. dubna
Rodiče mi řekli, že psa mít budu, když si na něho vydělám. Byla jsem šťastná, ale i nešťastná, protože kde jsem měla vzít 18 000 a 7 000 na prohlídku u doktora a 2 000 na jídlo? Asi mi to řekli, protože věděli, že tolik tisíc v životě nedám dohromady.
Středa 22. dubna
Začala jsem chodit na spoustu brigád: doučování, vykládání z vozů, nakládání do vozu, ale pořád to bylo málo. Měla jsem stále jen 9 a půl tisíc. Za tři dny je to docela dost.
Čtvrtek 23. dubna
Jdu na brigádu a říkám si, jestli bych se bez toho psa přece jen neobešla, ale pokaždé jsem si uvědomila, že to dělám jen kvůli psovi a že to přeci nehodím za hlavu.
Pátek 24. dubna
Šla jsem domů. Chtěla jsem co nejrychleji, ale od té doby, co chodím na brigády, jsem se sotva unesla na nohou, Šla jsem parkem, vůbec nevím, co mě to napadlo prodloužit si cestu o 5, 5 km. Každopádně se ten den stal osudným. Nejdříve, asi následkem mé únavy se mi před očima zaleskl takový, ne to přece nemohla být pravda … pes.
Malý bílo-černý puntík , co jsem uviděla, byla border kolie. Přišla jsem k němu. „Tak co, máš páníčka?“ Jen párkrát zaštěkala a už bylo jasné, že nemá a šli jsme spolu k nám.
Ještě mi nebylo jasné, jestli bude opravdu moje.
„Haló, mami, mami!“
„Už jsi doma, Jane?“
„Ano a ne sama.“
„Ty už sis vydělala na psa?“
„Ne, byl sám v parku a mě napadlo …“
„Ano, já vím, chceš si ho ji nechat, že?“
„To bych moc ráda, ale…“
„Naprosto s tím souhlasím.“
„Mami, děkuju!!!“
„Tak jak se budeš jmenovat, maličká?“ zeptala se jí máma. A mně bylo jasné, že i ona je ráda, že ji mám.
Sobota 25. dubna
„DIXI“ budeš se jmenovat DIXI!“ Radostně zaštěkala. I ona byla ráda, že ji mám.
Už jsem na deník neměla tolik času, avšak pár vět jsem vždycky napsala, ale tolik času už na to nebylo. Mám psa!!! ANO, já mám PSA.
