Utrpení

Tak, asi bych se vám měla představit, jsem školní aktovka, ale můj malý majitel mi říká Nosička. Sloužím k tomu, abych majitelovi, který se jmenuje Josef a chodí do 2. třídy, pomáhala s přenášením učení, ale hlavně velké svačiny. Každý den mě Josef tahá sem tam a chová se ke mně opravduošklivě. Že mě hází sem a tam, na to už jsem si trochu zvykla, ale to, co mi udělal včera, to bylo moc.

Když šel Josef ze školy, stavil se na dětském hřišti a mě nechal ležet někde v trávě, ani přesně nevím kde. Minuty plynuly a Josef stále nikde. Když už uplynula asi hodina, neslyšela jsem už ani jeho křik. On šel domů a nechal mě tady. Chápete to? A protože bohužel nemám nožičky, nemohla jsem jít domů. Jen jsem tam tak ležela a čekala, jestli se někdo objeví.

Už byla tma, když šla kolem starší paní se psem a uviděla mě. Vzala mě do ruky a nesla někam do neznáma. Přinesla mě do informačního centra. Taková náhoda. Jen mě ta paní položila na stůl, uviděla jsem strýčka Josefa. On mě hned poznal, sebral mě a řekl, že mě odveze domů k Josefovi.

Když zazvonil, otevřela maminka, která byla ráda, že mě našli. A jak to bylo dál? Protože dostal Josef od maminky domácí vězení na dva týdny, začal se ke mně chovat hezky a už nikde mě nikdy nenechal!