V ZAJETÍ ČASOVÉ SMYČKY, Klára Jana Furchová, třída 9. B
Mám takovou zvláštní schopnost, nikdy jsem o ní nikomu neříkala, stejně by si mysleli, že jsem blázen. Dokážu se vracet v čase.
Poprvé se mi to stalo, když mi bylo asi osm let. Tehdy jsem se hodně soustředila na věc, která se stala v minulosti. A najednou jsem se na to místo, do toho času dostala. Bavilo mě to. Jen tak si prohlížet ostatní lidi, aniž by o tom věděli a občas jim vnuknout nějakou myšlenku.
Teď se něco pokazilo. Jako by se čas úplně zastavil. Je tu naprostá tma.
„Haló?!“ vykřiknu slovo, které se mi vrátí ozvěnou.
„Je tu někdo?“ vyřknu další, se kterým se stane to samé.
„Tohle není dobrý,“ říkám si v duchu. Vtom se v dálce rozsvítí oslňující bílé světlo. Vypadá to, že jsem v tunelu. Popojdu blíže ke světlu, když do něčeho vrazím.
„Co to je?“ leknu se. Hýbe se to. Pomalu se to otáčí mým směrem.
Je to mohutný člověk s kapucí přes hlavu. S výkřikem se rozeběhnu pryč. Ten člověk běží za mnou. Doběhnu až na konec tunelu, ke zdroji toho bílého světla. Vychází z hluboké propasti. Neznámý se blíží. Couvnu, ale to se mi stane osudným. Spadnu do hloubi propasti. Cítím všechen ten vzduch okolo sebe. Připadám si jako pták, který letí, ale nikdy se nedočká cíle...
