Dívka v okně, Andrea Rakušanová, třída 9. B

Vypravování na zvolené téma (5.12.2017)

Začne to jako každý normální den. Proberu se ještě za tmy, otráveně rukou bouchnu
do budíku, který následně s docela hlasitým bouchnutím spadne na zem. Rozsvítím lampičku a protřu si své ospalé oči. Vstávání o půl šesté bych zakázala.

Se zívnutím se protáhnu, vyhrabu se z postele a kulhavou chůzí dojdu do koupelny, kde
na svůj obličej rovnou cáknu studenou vodu. Popadnu ručník, otřu se a zvednu pohled k zrcadlu nad umyvadlem, kde na sebe udělám obličej.

Ve škole vše probíhá jako vždy. Už první hodinu se nudím a místo toho, abych věnovala pozornost matematice, tupě zírám do zdi a přemýšlím nad blbostmi. Stejně, kdo pro boha k životu potřebuje lomené výrazy?

„Co ti dneska je?“ zeptá se mě kamarádka, když jdeme chodbou na oběd a já nic neříkám.

Nepřítomně se na ni obrátím: „Hm? Říkala jsi něco?“

„Přesně tohle. Celý den chodíš jako tělo bez duše. Co ti zase přelétlo přes nos?“

Pokrčím rameny: „Zase jsem toho moc nenaspala. Já nevím, asi mám z toho nedostatku spánku nějaké halucinace. Pamatuješ si, jak jsem ti asi před týdnem zmínila o tom ťukání na okno? Zase se to vrátilo.“

„A nekoukla ses tam proč?“

Uchechtnu se a zavrtím hlavou: „Ty bys to udělala, Sáro? Bylo čtvrt na jednu ráno…
A… krom toho, mám zatažený závěsy. A… taky jsem se trošilinku bála.“

„Jsi divná,“ nakrčí nos a zasměje se, „jestli se to ozve i dneska, prostě to zkontroluj. Neboj se, bubáci neexistují.“

Protočím očima a bez komentáře pokračuji do jídelny.

Večer ležím v posteli píšíc si úkol z češtiny. Pokojem hraje hudba z mobilu a já kývu hlavou do rytmu. Když mám úkol dokončený, odhodím sešit, zhasnu a zavřu oči.

Ťuk, ťuk, ťuk. Vystřelím do sedu s klepajícíma se rukama. Nic. Byl to jen sen? Budík ukazuje čtvrt na jednu ráno… Jako vždy.

Ťuk.

Trhnu sebou s chutí se zahrabat pod peřinu a počkat, až to přestane. Mám poslechnout Sáru? Mám odhrnout závěsy a zjistit, co, nebo kdo tohle dělá?

Zhluboka se nadechnu. Jedna, dva, tři. Teď.

Rychle vezmu za bílé závěsy a roztáhnu je od sebe. Venku vládne naprosto neproniknutelná tma. Okno mého pokoje se nachází na straně domu, kde máme výhled jen na les, což mě v téhle situaci zrovna neuklidňuje.

Vtom se přesně přede mnou ze tmy vynoří bílý obličej. Vykřiknu, prudce ustoupím
a přepadnu na postel. V panice nahmatám mobil a s pohledem upřeným na neznámou, široce se usmívající dívku zavolám policii. Ještě víc se zděsím, když mi kostnatou paží zamává.

„A kdo to tedy byl?“ Sára mi věnuje nevěřícný pohled.

„Policie si ji vyslechla. Prý to byla nějaká bezdomovkyně, která se ukrývala u nás na zahradě v kurníku,“ nadzvednu obočí, „ale už je pryč.“