Klára Mikulecká, 9.A

Úkolem žáků bylo vybrat si z nabídky jakékoliv zavazadlo a napsat „jeho ústy“, nebo o něm krátký příběh. (12.11.2016)

Zážitek jedné truhly jménem Dřevěná

Tak teď vám povím zážitek jedné truhly, která byla dřevěná. A její jméno? „Dřevěná!“ A teď pěkně od začátku.

Žil jednou jeden pan Truhla a paní Truhlová. Moc si přáli mít miminko, ale ne a ne se to stát. Paní Truhlová už ani nevěřila, že by se jí mohla narodit ta holčička, kterou si tak přála. Ale stal se zázrak! Narodila se jim malá truhlička. Rodiče byli šťastní!

Jen na ní bylo něco neobvyklého, říkali si rodiče. Malá truhlička byla totiž ze dřeva, přitom oba její rodiče byli z kovu. Rodiče vzali truhličku k dětskému lékaři. Ten se nestačil divit. Prý nic takového nikdy neviděl. Zeptal se rodičů: „Nemáte v rodině někoho s podobnou diagnózou?“ „Ne, o nikom takovém nevíme,“ odpověděli.

Když rodiče přijeli domů, nebylo to vůbec lehké. Celá jejich vesnice se k nim otočila zády. Dokonce i největší z nich – král Jaroslav. Řekl jim, že to takhle nejde, že to kazí reputaci celé vesnice, na které si všichni tak zakládají. A hlavně všichni občané jsou z jednoho materiálu, a to z kovu! Dokonce i jejich město se jmenuje Kovové město.

S postupem času truhlička rostla, ale neměla vůbec lehký život. Neustále byla ponižována svými vrstevníky, kteří jí neustále dělali naschvály. Když bylo truhličce osm let, začala vnímat posměch čím dál více. Její rodiče byli nešťastní, že jejich dcera tak trpí. Jednou šla truhlička ze školy, když najednou uviděla velikého medvěda, jak drží princeznu Jasmínu –dceru krále Jaroslava. Neotálela a rozběhla se za ním. Jako vždy měla u sebe svůj prak, hned ho vytáhla a střelila medvěda do oka. Medvěd byl snad ještě nevrlejší než předtím. Truhlička vykřikla nahlas: „Medvěde, pusť princeznu a vezmi si radši mě!“ Medvěd jako by ji uslyšel a pustil princeznu. Obě utíkaly, co jim nohy stačily. Celá vesnice stála u lesa a s nimi i král Jaroslav. Netrvalo dlouho a princezna s truhličkou vyběhly z lesa.

Král byl šťastný, že se mu vrátila jeho dcera. Nevěděl, jak by truhličce poděkoval. Celá vesnice se jí omluvila, jak se k ní chovala. A najednou truhlička vykřikla: „Jé, já vlastně nemám ještě ani jméno, za ty roky na to moji rodiče úplně zapomněli!“ A tak se celá vesnice shodla na tom, že se bude jmenovat podle toho, za co ji celá vesnice odsuzovala. Tedy Dřevěná.
Od té doby panoval ve vesnici klid a dobrá nálada. A truhlička byla moc šťastná, že už ji berou, jako normální.