Matouš Nekvinda, třída 9.A

3.11.2016
Soutěžní práce žáků druhého stupně na téma: Deník žáka sympaťáka/Deník žačky sympaťačky

30. 6. 2016

Ahoj, já jsem Petr, je mi 14 a po prázdninách půjdu do devítky. Mám bratra Maxe, je mu teprve pět let, takže ho hodně často hlídám, a také mám samozřejmě mámu a tátu. Dneska je nejlepší den v roce, proč, vám psát nemusím, stačí se podívat na datum, ale stejně to napíšu: dneska začínají prázdniny! A proto máme za dvě hodiny u Tomáše (mého nejlepšího kamaráda) celá třída „Prázdninovou párty“. Protože se teď nudím, napadlo mě, že bych mohl do tohoto deníku zaznamenávat všechny své prázdninové zážitky. Tak u nějakého zážitku, zatím ahoj!

8. 7. 2016
Nic se zatím zajímavého nestalo, až na dnešek: byl jsem doma a hlídal Maxe (to dělám každý všední den), jenže dnešní hlídaní nebylo jako ty předchozí: on si totiž musel Max pozvat své kamarády! „Ne!“ odpověděl jsem na Maxovu otázku. „Proč ne? Vždyť ty si taky zveš kamarády!“
„Ne, protože tě teď hlídám a nechci si kvůli tvejm blbejm kámošům zkazit den!“ „Tvoji kamarádi sou blbý, ne moji! A jestli nechceš, abych mámě řek, že si na mě křičel, tak mi to dovol!“ vydíral mě Max. „No dobře, kolik jich chceš pozvat?“ zeptal jsem se otráveně. „Asi deset, nevím přesně, neumím ještě moc počítat.“ „Děláš si.....?“ ani jsem to nestihl doříct a někdo zazvonil. „To budou oni!“ běžel Max otevřít. Nejdříve jsem si myslel, že je to jen špatný sen, ale nebyl: ze dveří se vyvalilo asi osm hyperaktivních dětí, běhaly po domě, hrozně křičely, dělaly strašný rámus a aby toho nebylo málo, rozbily i máminu oblíbenou vázu! A nejhorší na tom bylo, že když se rodiče večer vrátili z práce, všechno jsem to odskákal samozřejmě já! 

15. 7. 2016
V tuto chvíli jsem měl být u strejdy v Praze, ale začnu pěkně od začátku. Asi v sedm hodin mě vzbudila máma: „Petře, vstávej, jedeš se strejdou na tejden do Prahy!“ Vzala mě za ruku, odvedla mě do koupelny, dala mi na kartáček pastu, vrazila mi ho do ruky a řekla mi: „Dělej, čisti si zuby, za chvíli vám to jede!“ Když jsem si vyčistil zuby, musel jsem se rychle obléknout, vzít si batoh a běžet ven před dům, kde už na mě čekal strejda. „Nazdar, Petříku pepříku!“ pozdravil mě. „Vítání si nechte na potom, teď běžte, nebo vám to ujede!“ křičela na nás z okna máma. Tak jsem se rozloučil s mámou a vyběhli jsme ze zahrady směrem na nádraží. Dorazili jsme akorát na vlak. Asi hodinu jsme jeli do stanice, ve které jsme měli přestoupit. „Tak, teď musíme podle jízdního řádu přestoupit do tohohle vlku,“ ukázal strejda na vlak, když jsme dorazili do stanice. Když jsme do vlaku nastoupili, všiml jsem si německých nápisů, hledal jsem alespoň jeden český, ale marně. Vrtalo mi hlavou, proč by německý vlak jezdil po Česku, a pak jsem si všiml papíru, na kterém byla napsána česky trasa tohoto vlaku: ten vlak jel přímo do Německa! Když jsem tu trasu ukázal strejdovi, šel za průvodčím a když se vracel celý rudý, pochopil jsem, že jedeme do Německa (ani mě to nepřekvapilo, strejda se nikdy v jízdních řádech nevyznal). Když jsme asi po čtyřech hodinách dorazili do Německa, čekali jsme hodinu na ten stejný vlak, který jel zpátky do Česka. „Konečně!“ oddychl si strejda, když jsme dorazili do Prahy. Mysleli jsme si, že už to všechno skončilo, ale neskončilo: strejda zjistil, že ztratil někde při cestě klíče od bytu, tak jsme nasedli na vlak a vrátili se k nám domů. Alespoň jedna věc je na tom všem dobrá, strejda tu u nás nějakou dobu zůstane, protože nejbližší zámečník (asi 50 km odtud) má měsíc dovolenou. 

5. 8. 2016
„Jedeš na tábor!“ řekla mi před týdnem máma. „Ani náhodou!“ bránil jsem se. „To teda pojedeš, je to všechno zaplacený, připravený a i věci už máš sbalený! A už di do postele, zejtra vyrážíš už v osm!“ „Už zejtra? Zapomeň!“ bránil jsem se. „Nebuď drzej a okamžitě di spát!“ nadávala mi neprávem máma. No nemám pravdu, co byste dělali, kdyby vám vaše máma řekla, že druhý den jedete na tábor, je to nespravedlivé! Druhý den ráno jsem zkoušel hrát nemocného, ale marně: máma vzala teploměr, dala mi ho do podpaží a sedla si vedle mne. Když jsem s rodiči a se strejdou (se kterým jsem jel omylem do toho Německa - pořád čeká na zámečníka) dorazil do tábora, tak mi táta řekl: „Tak, chlape, a sme tady!“ „Tati, já chci domů!“ zkoušel jsem tátu ještě přemluvit. „No tak, Petře, za tejden se pro tebe s tátou a se strejdou vrátíme. Zapomeneš na školu, najdeš si nový kamarády a zažiješ spoustu zážitků!“ řekla mi máma. „Má pravdu, Petříku pepříku! A až se vrátíš, dáme si spolu fotbal, ty, já a táta, slibuju!“ řekl mi strejda. Když jsem se se všemi rozloučil, přišel za mnou hlavní vedoucí: „Vítám tě na našem táboře, doufám, že se ti u nás bude líbit!“ Když mě vedoucí odvedl do stanu, ve kterém jsem měl spát, uviděl jsem tam kluka, jak si na stan lepí plakát Harryho Pottera. „Ahoj, já sem Honza a doufám, že ti nevadí ten Harry Potter, podle mě je prostě nejlepší!“ řekl mi ten kluk. „Já sem Petr a ten plakát mi nevadí,“ odpověděl jsem. První dva dny na tomto táboře byly strašné: nikoho kromě Honzy jsem neznal, nebyla tam WIFI, televize, nemohl jsem tam mít ani mobil a hlavně mi tam chyběli rodiče, dokonce i Max! Po nějaké době jsem si tam ale zvykl, skamarádil jsem se s Honzou, a dokonce i s Filipem, Radkem a Václavem. Jeden vedoucí mi tam připomínal mého strejdu, zatímco se strejda nevyznal v jízdních řádech, vedoucí se nevyznal v mapách. Jednoho dne jsme totiž šli na výlet, jenže úplně někam jinam, než jsme chtěli: pan vedoucí si totiž vzal mapu, která nás rozhodně nezavedla tam, kam jsme chtěli a jelikož už byla tma, šli jsme do nejbližšího penzionu přespat. Tomuto vedoucímu se ale stalo víc věcí: jednou asi ve 23.00 večer jsme měli stezku odvahy, chodilo se po dvojicích (já šel s Honzou). Když jsme šli my dva, někdo na nás vybafnul u potoka, jenže ten bafající zakopl o větev a spadl do potoka, takže jsme se smáli spíš my než on. Jelikož byla tma, dozvěděli jsme se, že to byl právě ten vedoucí, se kterým jsme se tenkrát ztratili,  když přišel celý mokrý a naštvaný do společenské místnosti. Touhle dobou už jsem doma, ale nechápu, jak se mi na tábor mohlo nechtít, bylo to tam vážně super! Ale ze všeho nejvíce mě štve, že už první půlka prázdnin je za námi, alespoň, že je druhá před námi.

10. 8. 2016
Pamatujete si, jak mi strejda před táborem slíbil, že si spolu s tátou zahrajeme fotbal, dneska jsme si ho zahráli, jenže se to samozřejmě nemohlo obejít bez komplikací. Táta se strejdou na mě útočili: strejda přihrál na tátu, který po přihrávce okamžitě vypálil, jenže úplně jinam, než chtěl! „Co děláš?“ zakřičel na tátu strejda. „Co já? Kdybys mi tak blbě nepřihrál!“ bránil se táta. „Jasně, sveď to všechno na mě!“ „Přestaňte se hádat, jestli si toho všimne máma, tak sme všichni mrtví!“ zakřičel jsem. Tátovi se totiž podařilo vysklít okno garáže! „Co budeme dělat?“ zeptal se vynervovaně táta. „Mě se neptej, já to okno netrefil,“ dělal si strejda z táty legraci. „Je všechno v pořádku?“ vykoukla z okna máma. „Jo!“ odpověděl táta těsně před rozbitým oknem, aby si toho máma nevšimla. „To sem fakt zvědavej, co teď budeš dělat!“ smál se strejda. „Pokud vim, tak to byl tvůj napád hrát u garáže, takže by bylo od tebe rozumný nám pomoct!“ přerušil strejdův smích táta. „Dobře, kde je tady nejbližší sklenářství?“ zeptal se už beze smíchu strejda. „Nevim, nikdy sem ho zatím nepotřeboval, ale můžeme jet do Prahy, tam určitě ňáký bude,“ navrhnul táta. „Ty ses asi úplně zbláznil! Víš jak je odsud Praha daleko?“ zareagoval na tátův návrh strejda. „Je to teď jediný, co můžem dělat! V Praze máme jistotu, že tam ňáký sklenářství bude.“ „Takže za prvý: jak chceš zamaskovat okno tak, aby si toho během naší nepřítomnosti nikdo nevšim? A za druhý: autem jet nemůžem, protože by to bylo moc nápadný, takže jak se tam chceš dostat?“ zeptal se strejda táty. „Mohli bychom jet vlakem,“ navrhnul jsem. „Hele, Petře, bude lepší, abys tady u toho oknem radši zůstal a my se strejdou pojedeme vlakem do Prahy,“ řekl mi táta. „To nepojedem, vlak jede za pět minut!“ řekl strejda, když se podíval do mobilu. „Tak na co čekáš?“ zakřičel táta na strejdu, chytil ho za ruku a běžel s ním na nádraží. Seděl jsem u okna asi hodinu, ale pak mě to přestalo bavit a šel jsem to všechno říct mámě, neuvěříte tomu, ale máma reagovala spíše pobaveně. „A kde sou teď?“ zeptala se mě máma. „No, nevěděli, kde je tady nejbližší sklenářství, tak jeli do Prahy, kde určitě ňáký bude.“ Máma nic neřekla a šla se smíchem pokračovat ve vaření večeře. Táta se strejdou se vrátili až kolem půl desáté večer. „Zeptej se svýho strejdy,“ odpověděl mi táta, když jsem se ho zeptal, kde mají to sklo. „Jeli jsme do Německa, Petříčku,“ řekl mi strejda, hned, jak jsem za ním přišel.

18. 8. 2016
„Ahoj!“ pozdravili nás strejda a teta z Moravy. „Jé, tys ale vyrostl! Podívej se, kolik sme ti koupili dárků!“ pohladila teta Maxe. Ano, správně, Max má dneska narozeniny! „Jé, náš Pražáček, prej si ztratil klíče!“ dobíral si strejda z Moravy strejdu z Prahy (Pražáci a Moraváci se nikdy moc nemusí). „Kdy bude dort?“ zeptal se nedočkavě Max. „Neboj, dočkáš se, nejdřív se musí všechno připravit,“ odpověděla mu máma. „Tak, sem přídou světýlka a támhle ozdoby,“ ukazoval táta na strop. „A jak se tam chceš jako dostat?“ zeptal se táty strejda z Moravy. „Jak asi, po žebříku!“ vrhnul se na strejdu z Moravy strejda z Prahy. „Jak chceš asi opřít žebřík o zeď, vždyť bys ji uplně odřel!“ křičel strejda z Moravy. Mezitím co se strejda se strejdou hádali, táta vzal štafle a pověsil všechny ozdoby na strop. „Jestli nechcete, abych vás vyvedl z domu, tak se před dětma aspoň jednou chovejte slušně!“ okřikl je táta, když slezl ze štaflí. „Pozor, nese se dort!“ řekla teta a položila na stůl dort. „Jé, ten je krásnej!“ pochválila dort máma. „Vsadil bych cokoli, že ty bys nikdy takovejhle dort neudělal!“ navážel se strejda z Moravy do strejdy z Prahy. „Udělal, klidně i dva takovýhle!“ odpověděl strejda z Prahy. „Prosim tě, vždyť ty ani neuzvedneš vařečku!“ „Co kecáš, sem o hodně silnější než ty!“ křičel strejda z Prahy. „Tak to uvidíme!“ řekl strejda z Moravy. Jak to strejda dořekl, tak nás máma vzala za ruce a odvedla nás s Maxem do vedlejšího pokoje, kde si Max sfouknul svíčky. Z obýváku se jen ozývalo: „Kdo je silnější teď, co?!“ „Já, já, já, já, já!“ Když strejda s tetou odjížděli zpátky na Moravu, strejdové se na sebe ani nepodívali (podle toho co jsem slyšel, se jim ani nedivím).

31. 8. 2016
Tak a je to tady! Podle data jste asi poznali, o jaký den se dneska jedná. Upřímně, je mi hodně líto, že tyto skvělé prázdniny už skončiy (to asi každému školákovi), ale ještě víc je mi líto toho, že už musím ukončit tento deník! Mám v plánu tento deník zakopat u nás na zahradě a doufat, že ho snad někdo třeba za padesát let najde a přečte si ho. Pokud vás zajímá, jak to vlastně dopadlo se strejdou z Prahy, tak vám mohu napsat jen to, že si dneska jel pro klíče k nejbližšímu zámečníkovi, který se včera vrátil z dovolené (nic jiného zatím nevím). Nevím, co bych mohl ještě napsat, takže to asi ukončím. Mějte se, Váš Petr, autor tohoto deníku!

Kalendář akcí ZŠ

  • 23.11.2017 Plavecký výcvik v Hlinsku - 4.A, 4.B
  • 23.11.2017 Rodičovské schůzky
  • 24.11.2017 Exkurze Vida science centrum Brno
  • 27.11.2017 Kolegiální podpora - mentoring
  • 27.11.2017 Olympiáda z českého jazyka - školní kolo, 8. a 9. ročník.
  • 28.11.2017 Kolegiální podpora - mentoring
  • 29.11.2017 Cvičení s Ferdou
  • 30.11.2017 Plavecký výcvik v Hlinsku - 4.A, 4.B
  • 30.11.2017 Vánoční trhy v MŠ
  • 2.12.2017 Předvánoční akce - 2.12. 2017
  • 7.12.2017 Vánoční koncert 2017
  • 7.12.2017 Vánoční koncert
  • 23.12.2017 Vánoční prázdniny 23.12.2017 - 2.1.2018

Kalendář akcí MŠ

  • 28.11.2017 Divadlo Pernštejn
  • 30.11.2017 Vánoční trhy v MŠ
  • 2.12.2017 Předvánoční akce - 2.12. 2017
  • 5.12.2017 Mikulášská nadílka
  • 6.12.2017 Sběr papíru
  • 7.12.2017 Vánoční koncert
  • 13.12.2017 Vánoční posezení
  • 14.12.2017 Vánoční posezení
  • 18.12.2017 Nadílky na třídách
  • 19.12.2017 Kino

Rychlé kontakty

Základní škola a Mateřská škola Ždírec nad Doubravou,
Chrudimská 77
   582 63 Ždírec nad Doubravou
561 111 444, 561 111 499
skola@skola.zdirec.cz
http://skola.zdirec.cz

IČ: 70909709
DIČ: CZ70909709
ID datové schránky: rv8mjef
Zjistit více K poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.