Lucie Bílková 8.A - interview

Dnes Vám přináším rozhovor s naší učitelkou anglické třídy ve školce ve Ždírci nad Doubravou – Barborou Kopicovou.

Proč jste si vybrala povolání učitelky v mateřské škole?

Měla jsem vždy velmi kladný vztah k dětem a chuť jim něco nového předat. I když si myslím, že ony učí mě.

 Jak jste se dostala k téhle profesi?

Milovala jsem vždy výtvarnou výchovu a umění. Přihlásila jsem se na Střední pedagogickou školu v Litomyšli obor pedagogika volného času se zaměřením na výtvarnou výchovu. Pořád jsme vlastně stáli u stojanu a malovali, moc mě to bavilo. Pak jsme začali chodit do nejrůznějších zařízení, třeba do školek a družin, kde jsme měli prostřednictvím výtvarné výchovy něco předat dětem, ukázat jim nové techniky, metody a věci. Tohle byla moje cesta k dětem přes výtvarnou výchovu.

 Jste spokojená s touto profesí?

Ano, jsem, moje práce mě baví a naplňuje. Ale jsou věci, které bych udělala jinak, ale nemůžu, protože je tady zavedený systém, který již funguje nějakým způsobem. Přesto se snažím, aby děti zůstávaly samy sebou a byly šťastné ve své třídě, abych je já nemodelovala. Aby to byly pořád ony samotné.

 Vy působíte v anglické třídě naší mateřské školy. Jak to funguje?

Tak zaprvé si myslím, že myšlenka anglické třídy je naprosto skvělá, protože děti mají neskutečnou šanci se seznámit s cizím jazykem už jako malé. Já třeba v jejich věku vůbec neměla ani ponětí, že existuje Anglie a jiný jazyk. Myslela jsem si, že všichni mluvíme stejným jazykem na celé planetě. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. A ony prostřednictvím her a věcí, které děláme, přičemž já na ně mluvím anglicky, dostávají angličtinu do podvědomí tak, aby to nebylo např. biflováním slovíček, ale přirozeností. Když řeknu: „It ś time to wash your hands“, tak ví, že si mají umýt ruce a nemusí se učit jednotlivá slovíčka. Je to pro ně fráze, která jim utkví v mozku. Je to zcela úžasné, že se takhle setkávají s angličtinou již jako malí. Snažím se vypěstovat v nich hezký vztah k angličtině, aby je bavila a jednou si řekly: „Jo, měla jsem ji ve školce a byla to zábava.“

 Bavila Vás angličtina od samého začátku?

Angličtina mě vždycky fascinovala. Dorozumět se cizí řečí, vyjádřit svoje pocity, mluvit jinou řečí a řešit různé situace v jiném jazyce. Mně to přijde jako těžká věc pro cizince, ne však pro Angličany, kteří vůbec nevědí, co to je učit se cizí řeči, protože to nepotřebují, když mluví celosvětovým jazykem. Neví, jaký je to pocit pro Češku, která jde v Anglii třeba do banky vyřídit úvěr, musí reagovat, mluvit cizí řečí a to je nejtěžší škola. Mě to bavilo, dokázala jsem si, že na to mám. Obdivovala jsem lidi, kteří jeli do ciziny, kam se přestěhovali, našli si práci a usídlili se tam.

 Umíte i jiné jazyky?

Uměla jsem výborně německy, ale přiznávám, že angličtina vyhrála poté, co jsem zjistila, že se s Němci mohu bavit anglicky, protože Němci mají velmi dobrou angličtinu. Je na vyšší úrovni než u nás a navíc je to germánský jazyk. Podobný s angličtinou, a proto se učí snáz. Já nemohu míchat víc jazyků dohromady.

 Jak jste si zdokonalovala angličtinu?

Byla jsem dva roky v Anglii, kde jsem pracovala ve školce a to byla moje největší škola života. Tam jsem se naučila angličtinu v reálném duchu, jak doopravdy funguje. Žádná učebnicová angličtina, která vás to nenaučí. Mluvit se naučíš až za pochodu, v praxi.

Proč jste se z Anglie vrátila?

Vrátila jsem se, protože kořeny mám tady v Česku a také proto, že jejich školní řád funguje úplně jinak než u nás. Spousta lidí si myslí, že tam vše funguje na 100%, ale není tomu tak. Už jen to, že všechny školy se platí. Já si uvědomila, že kdybych chtěla děti, bylo by to velmi nákladné. Dále jsem si nedovedla představit, že bych měla miminko opustit ve čtyřech měsících, neboť mají takto velmi krátkou mateřskou dovolenou. V Česku 3-4 roky, v Anglii pouhý půlrok. Ženy mají na výběr – buď dají děti do školky a nastoupí do práce, nebo zůstanou doma, ale bez práce, protože zaměstnavatel jim nemusí místo držet. Proto většina žen odchází od malých dětí co nejdříve, aby mohly znovu pracovat. Pro mě osobně to bylo velmi kruté vidět čtyřměsíční děti ve školce. Právě proto jsem se rozhodla odjet.

Děkuji Báře, že si na mě udělala čas a přeji jí hodně štěstí do budoucna.